Jsme s manželem 36 let. Poznali jsme se v 19-ti, po velmi krátké známosti přišlo těhotenství, svatba, dítě. Dalších 20 let byly role tradičně rozdělené, tj. já se starala hlavně o rodinu, manžel ji zajišťoval finančně. Nakonec zůstalo pouze u toho jednoho prvního dítěte, které je dávno samostatné. Manžel odešel z náročné práce po mnoha letech - i z důvodu vyhoření, na horší pracovní pozici, kde zjistil, že to taky není až tak ono. Zkrátím to - nakonec mi zůstal poslední rok v 56-letech doma s tím, že si sem-tam udělá brigádu. Našetřeno máme na běžný provoz, finančně to zvládáme. Já si našla práci z domu u jedné poradenské firmy na zkrácený úvazek....a začalo peklo. Manžel zlenivěl, chce si jen "užívat", ale nic, kromě objíždění cyklostezek na kole nevymyslí. Celý život jsem takový rodinný tahoun byla vlastně já - co se týče volného času, zařizování, dovolených, kamarádů...manžel trávil čas v práci, potkávali jsme se večer, syn mu odrostl. Díky tomu jsem hodně samostatná, mám pořád program, starám se i o svoji maminku. Manžel mi poslední dobou hodně často říká škaredé a zásadní věci - že jsem se změnila, hraju si na emancipovanou, na chlapa, že už si nemáme co říct, trvá na tom, abych s ním konzultovala každou prkotinu a blabla...zdá se mi, že je najednou plný komplexů a má pocit, že ho nepotřebuju. A ano, v duchu si říkám, že by mi možná samotné bylo opravdu líp. Někdy se mi zdá, že je pro mne přítěží a chce dělat problémy za každou cenu, oporu necítím. Je velmi náladový a už mu nevěřím, že naše další soužití bude dobré, že se to bude dát nějak ustát. Uvažuju o rozdělení majetku a že se odstěhuju. Mám kam jít, zdědila jsem byt po tatínkovi a jsem zajištěná. Ale po těch letech se mi do toho nechce, do takového zásadního rozhodnutí a taky chci pomoci s bydlením synovi a jeho rodině... takže jak přežít, nezbláznit se a možná i zlepšit soužití? Na "spokojené stáří ve dvou" jsem věřit přestala, u většiny lidí se na stará kolena spíš vyhrotí ty špatné vlastnosti a nemůžou vydržet ani sami se sebou.