Měli jsme krizi, když mělo dítě 3 roky, manžel měl jinou práci, dítě chodilo nově do školky, já také v práci, asi více změn. Manžel přišel domů a prudil, měla jsem pocit, že je pořád nas.aný. To mi hodně vadilo, měli jsme více dlouhých pohovorů (někdy teda mých monologů), určila jsem hranici, za kterou ne, že když ji překročí, půjdeme od sebe. Časem se to zřetelně zlepšilo, dnes jsem ráda, že jsme to ustáli.

Toleranci a respekt vnímám jako důležité hodnoty vztahu. Nuda a stereotyp se projevuje i u nás, ale já jsem vždycky byla individualista, potřebuji celkem málo pozornosti, nevadí mi, když se manžel věnuje svým věcem. Nějaké akce nebo překvapení pro mně prakticky nikdy nevymýšlel (ale na narozeniny nezapomene). Naučila jsem se, že je důležité říkat zřetelně a nahlas (ale i zdvořile), co potřebuji, aby udělal, resp. domlouvat se na tom, jak to uděláme. Domluvíme se na společné dovolené, výletech, návštěvě divadla, návštěvě příbuzných apod. Nečekám, že vztah po 20 letech bude stejný, jako na začátku a nečekám, že se muž nějak výrazněji změní. Změna, která je skutečně reálná, je pouze změna vlastního přístupu k nějaké situaci.