Tak znám z vyprávění soudní znalkyni - mnoho lidí už vyslovilo, ať se jí zdaleka vyhneme, pokud můžeme.
Nevypovídá to asi o kvalitách nic...bohužel.

"odstřelit" nepohodlného chlapa (třeba v rodině) a udělat mu ze života peklo skrz dítě není tak složité. A těžko to vyvracet, stojí za úvahu, zda to vůbec jde...je to podobné, jako vyvrátit partnerovi, že mu nejsem nevěrná. Prostě hrozně blbě se to dokazuje, zvlášť pokud s tím děckem člověk zůstává o samotě, stará se o jeho hygienu, převléká ho apod.
To peklo si asi málokdo umí představit.

A na druhé straně to peklo zneužívaných dětí. Často se stydí, cítí se samy vinné, jsou naprosto zmatené, protože je zneužívá člověk, kterého měli i původně rády. Mnohokrát neřeknou ani nejbližšímu člověku...a pokud pak ano - někdy nejsou vyslyšeny nebo jsou přímo odehnány a zastrašeny další milovanou osobou.

Ono stačí zneužití od cizího. To se stalo mně, když mi bylo asi 10, doma jsem to neřekla, protože jsem věděla, že bych dostala vynadáno, že jsem s tím člověkem vůbec šla (chtěl pomoci), dovedl mě do uliček, byla už tma.
Svěřila jsem se mamce až v dospělosti, a paradoxně jsem měla pocit viny, že si za to můžu sama.
Pár příběhů jsem slyšela...některé byly strašně nejednoznačné a šlo v nich hlavně o pocity toho dítěte...v několika hrál roli "dědeček".