Ropucho, to máš jistojistě pravdu...ale samozřejmě člověk nežije ve vzduchoprázdnu a některé věci se nás (myslím i, že všech) holt nějak osobně dotýkají.

Psala jsem, že si většinou z okolí beru věci (nebo mě ony samy navštěvují), které se mnou souzní, rezonují...a ty, které jsou opačné, mi prostě a jednoduše lidsky vadí, protože ty se mnou zase "rezonují" kontra.
Vadilo mi tedy konkrétně to, když jsme chtěli pokřtít miminko, že farnost dělala velké problémy, anebo chtěla zaplatit poměrně velké peníze.
Že ten kostel tady u nás (a většina tady u nás) prostě nejsou pro lidi krom asi jedné a půl hodiny denně.

Takže leckde mohu začínat u sebe a docela to tak dělám, ale pořád mám holt člověčí interakce s okolím....

A víš co, myslím si, že společnost jako celek prostě potřebuje dobré příklady, něco, co se dá odkoukat, co člověka chytne, "zapálí" v něm jiskřičku, aby měl člověk světýlko, za čím jít...příklad.
Možná to určití lidi nepotřebují, ale mnozí jo, aby právě mohli začít s tou prací u sebe.
Aby v lidech ustal zmatek strach a mohli se na sebe soustředit, přijít si v bezpečí.

Víš, například s problémem mizivého bezpečí a z toho pramenícího neustálého strachu jsem se potýkala valnou část života...a určitě by mi velmi pomohla berlička, která by mě ukotvila, dala paprsek naděje a pocitu spočinutí. Odtud pak člověk lépe "hledá sám sebe" než na třesoucí se zemi.

Takže ono to, co píšeš, je ta nejpravdivější pravda, jenže...jenže je potřeba mít prostředky, sílu a prostor na začínání u sebe...na začátku je třeba dobré mít někoho, kdo tě jen podrží za ruku, dá tu jistotu...i když je to jen jistota zvenčí.
Tohle všechno ideálně může dát církev...schválně nepíšu víra, protože to už je něco jiného, církev a lidi v ní jako něco hmatatelného...jako berle nebo třetí noha, o kterou se v té nejistotě opřeš. A zpočátku i ten příklad...

Můj názor a zkušenost.