S tou "nemoci" máš trochu pravdu. Je to jako když ti dlouho není dobře a čekáš na diagnózu. A s tebou i blízcí. Jen ten důsledek je jiný.
Mám člověka, který mi právě radí podobné jako některé holky zde. Co nejméně výčitek, čekat, nechat ho přemýšlet.
Samozřejmě jsem rozjela i akce na podporu sebe sama a dětí bez něj, ale pořád není nic definitivní. Tak čekám na diagnózu.
Ale vynořuji se ty špatne stranky, pocity dojít za ní a zbit ji, zbit jeho, otrávit ji psa. Vystrašit ji dítě.. Ale ještě mám zbytky rozumu a tak čekám a trpím. A nic z toho neudělám. Jediné, co bych asi doopravdy udělala je, že mu sbalim kufry.
Můj problém není ona, ale on. A jestli on nazná, že jinde to bude lepsi, kufry si sbali sam. At to bude k ni nebo jinam.