Janinko, jo, v lidech se člověk nevyzná.

Dokud byla tchýně o něco mladší a schopnější ( fyzicky), tak zase měla pocit, že "MUSÍ" vyhovět. Přitom jsme málokdy potřebovali vyloženě hlídání, spíš nám šlo o to, aby děti byly s babičkou, která je až nekriticky miluje. Asi měla pocit, že když jednou odmítne, tak příště vnoučata neuvidí.

Takže situace, volám tchýni, že jdu něco vyřizovat a jestli chce být s dětmi. Tchýně mi na to medovým, ukňouraným hláskem sdělí :" No, jestli mi je teda dáš...". Jednou už bouchly saze a já jí na férovku řekla, že jí děti nedávám, že chci, aby byly spolu.
Pak mi čtyřleté dítě hlásí, že babička blinkala ( orosilo mě, když jsem si představila, že by se tchýni udělalo nějak zle a jak by to asi to čtyřleté dítě samo zvládlo), případně jsem dostala vynadáno od tchána, co jsem si vymyslela, že děti táhly babičku bůhvíkam na zrmzlinu - šly cca 400 metrů, ale tchýně z mě nepochopitelného důvodu nebyla ochotná říct, že jí není dobře. Přitom jsme se pokaždé ptali, jestli s dětmi chce být a jestli jí to neotravuje/nevadí...