Bez ohledu na to, jak to kdo nazývá, pořád mi není jasná jedna věc.
Dítě jde do školy šesti, sedmi letech. Může být napřed ve spoustě věcí, podle toho, jak se mu rodiče věnují, někdy může být v nějakém oboru více zvídavé, protože ho to prostě baví, umím si i představit, že na matematiku výjimečně nadaný žák bude zvládat klidně i učivo druhého stupně a vcelku nelze zpochybnit, že se takové dítě bude v hodinách matematiky nudit, stejně jako se čtenář bude nudit při slabikování. Už jsem tu několikrát psala, že první stupeň je určený spíše pro ty děti, kterým se doma nikdo nevěnuje tak intenzivně, že by četly, počítaly a měly potřebný všeobecný přehled, jenže díky internetu a obecně všem mediálním výstupům dnešní doby jsou dneska děti obecně jinde, než jsme byli my, a ta nuda nastupuje i u těch, co "mimořádně nadané" nejsou.
A dokonce si umím i představit, že se opravdu extra nadaný dítě, co v těch šesti/sedmi letech počítá kvadratický rovnice bude mít nějaký individuál na matematiku, ať už to je co chce. Problém je v tom, při počtu nudících se dětí, že bude těžko někdo těm nudícím se automaticky předkládat kvadratický rovnice, jestli se náhodou nechytí. I chytrej prvňák je pořád poměrně malý dítě a na rozvíjení jakýchkoli talentů má prostě čas. Ano, je fajn děti zabavit, dát jim přiměřenou práci, zaujmout je něčím, ale eliminovat ze školy nudu jako takovou nelze u žádného dítěte, protože těch renesančních géniů s hlubokým zájmem o všechno všecičko je fakt málo, nesedí v každé třídě dva nebo tři. Nesedí tam v 99 % případů ani jeden.
Kde se bere ta panika z toho, že "nadaný/chytrý" dítě o něco zásadního přijde, když nebude v první třídě počítat ty kvadratický rovnice? Nebo že mu to nadání někdo sežere jen tím, že si k němu sedne do lavice?
Když už se tu vytahovalo moje dítě a jeho vztah k matematice, tak vzhledem k tomu, že malý dítě z prostředí, kde není široko daleko žádnej matematik těžko jen tak přijde k něčemu víc, než jsou kupecký počty, a "nadání na matematiku" se podle vztahu ke kupeckým počtům nepozná, tak se to, že je dobrej na matiku holt zjistilo až ve chvíli, kdy na tu matiku nad rámec kupeckých počtů narazilo. A neuteklo mu teda vůbec nic. Kromě toho, že nemá napočítáno a tak je v těch praktických operacích pomalejší než ti, co mají. Jenže to není podstatný nikde jinde mimo nějakou soutěž nebo písemku, a soutěžemi ani písemkami se lidstvo tak úplně neobohacuje.
Takže to, co nechápu je tlak na to, aby dítě od první třídy makalo na nějakým nadání, který potenciálně může jednou někoho obohatit, protože obohacovat může až do penze a dál, ale dítětem je jenom jednou. Chápu požadavek na to, aby dítě škola nestresovala, necítilo se tam nešťastný a nikdo ho nešikanoval, ale tlak na to, aby nadání nepřišlo vniveč kvůli nudě na prvním stupni nebo kontaktem s dětmi, co ty kvadratický rovnice nedají ani ve dvaceti, ten je mi tak nějak proti srsti, včetně formy, jakou se prosazuje.