libiku, čoveče… jako mladá matka bych asi tu frázi říkala jako frázi, ale teď, po zkušenostech…
Moji dva nejbližší přátele jsou kluci čerstvě důchodového věku. Jeden je inženýr, celoživotní ředitel (různých podniků), druhý je vyučený truhlář, do revoluce zaměstnanec, po ní podnikatel (ve svém oboru).
Inženýr byl vždycky v nervech, k stáru morousovatí čím dál víc. Truhlář je v nervech jenom chvílemi z termínů dodávek jeho dílny, jinak je pohodář.
Příjmy mají za celý profesní život v součtu cca srovnatelné, v první dekádě „vedl“ truhlář (délka studia a ocenění “dělníků“ oproti „inteligenci“ za totáče), další dvě dekády ředitel, poslední (necelé) dvě zase truhlář.

Jsem přesvědčena, že za jejich duševní (ne)pohodu do značné míry „může“ právě profese.

Celkově je na tom řemeslník lépe – na peníze jsou s inženýrem nastejno, na životní pohodu jednoznačně vede, i fyzičku a zdraví obecně má lepší, navzdory chemikanáliím a prachu v dílně.
Myslím, že fyzická práce a jednoznačně viditelné výsledky díla člověku svědčí po psychické i fyzické stránce více, než sedavé a stresující ředitelování.
Krom toho mám tedy synka bez maturity (jak víš a i jiní si asi vybaví), a nemám z něj žádný pocit zklamání, a to ani v kontrastu k jeho velestudijní sestře.
Tož to mě život naučil, že to není fráze.