Shrekyně, knihu jsem četla (pravda, je to řada let) a přes některé teze jsem se opravdu nepřenesla. Třeba přes popisovaný příklad, kdy dítě něco rozbije, rodič to jde uklízet a dítě vyzve, aby pomohlo s lopatkou a smetáčkem. A pak má čekat, zda dítě samo sebe vyhodnotí jako zralé a rozhodne se spolupracovat. Když ne, tak ne, dozraje k tomu později.

Obdobně dá dítě samo najevo, kdy je schopné dopřát rodiči jeho autonomní čas, třeba pro rozhovor s manželem. Do té doby prostě své potřeby odkládat nebude, a rodiči, se stim smiř.

A další a další, nemůžu citovat, kniha byla z knihovny. Prostě mě v dané chvíli neoslovila a neoslovila by mě nejspíš ani dnes. S dětmi žijem v míru a lásce, někdy jsem direktivnější, než by si autorka knihy představovala, ale je to styl, kterým jsme schopni spolu fungovat.