Na mou dceru ve vztahu ke klavíru (kterého nikdy nechtěla nechat, ale nacvičit novou věc bylo vždycky o slzičky, než začala skladba získávat jakous takous fazónu) trochu pomáhalo v klidu (večer předem, ne jako účelové tlačení) probírat, jestli jí víc vyhovuje začít hned po škole a pak mít klid, nebo si dát pauzu... jestli si myslí, že cvičit je třeba (bylo ), připomenout jí, jak panikaří před hodinou, když ví, že nehrála...

Nebyla to úplná záchrana, ale nějaká pomoc jo. Že si třeba ujasnila, že cvičit hned po příchodu ze školy chtěla ona sama, že jí včera, když nebyla vzteklá, že jí to nejde, připadalo dvacet minut hraní bez problémů...