Mě zamilovanost pomalounku plíživě opouštěla a místo toho se dostavovaly nové a úžasné emoce. Bezmezná a slepá zamilovanost jako taková byla u nás asi půl roku, pak (po mém vážném úrazu) se posunula do vyšššího levelu. Svého muže si vážím, miluju ho, je mi příjemný a přitahuje mě, užíváme si jeden druhého, ale znám jeho chyby a většinou mu je odpouštím nebo toleruju. Byly krize, na které pyšná nejsem a i v té době jsem ho milovalal a vážila si ho. Nikdy jsem nelitovala, že jsme se vzali. Příčiny krizí byly hlavně komunikační problémy, které jsem řešila sobecky a manžel je jako problémy sám neviděl. PO vykristalizování poslední krize se u nás (po 24 letech vztahu) zase objevila zamilovanost trochu podobá jako v začátcích. Jen už mi nebylo 15 a měli jsme za sebou mnoho pozitivních a negativních životních prožitků.
Podle mě vztah se vyvíjí a musíme si užívat to hezké, co právě máme.