Tak já se hlásím. Máma převedla svůj dvougenerační dům v hezké klidné části nedaleko centra menšího města na mé dva bratry. Jediné potencionální dědictví v hodnotě několika milionů. Mně vůbec nedocvaklo, že to byla nespravedlnost a že mě vlastně okradli o budoucí dědictví. Upozornila mě na to kolegyně z práce, když jsme se bavili, čí ten dům vlastně je. A když mi to teda docvaklo, tak to se mnou stejně nic neudělalo. Bráchové nijak handicapovaní nebyli. Takže to byla vlastně slušná sviňárna. Ale já žádnou křivdu nikdy nepociťovala. Naopak jsem byla ráda, že se nemusím účastnit údržby domu a následných životních veletočů. Vztahy jsme měli i nadále normální. Když máma někdy nadnesla a chtěla řešit, mávla jsem rukou.

Zkrátím to, dneska nemá nikdo nic. Všichni bydlí po podnájmech. Máma je stará. Jeden brácha osamělý, rozvedený, má RS. Druhý zadlužený nadosmrti po neúspěšném podnikání a příliš vysoké hypo na jinou nemovitost. Mámu a bráchu o dům vlastně připravil. O peníze taktéž. Já jsem zabezpečená vlastním přičiněním i životním štěstím. Vztahy máme pořád dobré. Nikdo nikomu nic nevyčítá. Takže "dědictví" žádné štěstí přinést nemusí. A ne pro všechny jsou prachy to nejdůležitější.