Marko,

mám z toho dost stejnej pocit.

Vypadá to na první pohled ušlechtile, ale... nevim.

Chápala bych, kdyby někoho ničilo, že se ničí milovanej a blízkej člověk, ale ani tak by se nedalo nic dělat, a tady dle všeho ta sestra, ač je pokrevně spřízněná, "blízkej člověk" moc není a milovanej to taky nevypadá.

A v takovým případě tuplem "každý svého štěstí strůjcem", to, jestli si zničí život, je její věc, nemluvila bych jí do toho, ale také bych s tím nechtěla mít nic společného a dotovat ji by mě ani nenapadlo (ale ani se tím užírat).

U matky totéž - nijak se nejeví, že by to byla "milovaná a milující maminka", tam bych to brala taky tak, že její život je její život a svoje věci může dát komu chce, ale to, že se pak případně kvůli tomu bude mít špatně, je její věc a ne moje.