Mám to taky tak. Dědictví nepovažuji za žádný nárok. Dědictví přijít může, ale taky nemusí. Je to majetek toho člověka a za svého života si s ním může dělat úplně co chce. Já žádnou chtivost po dědictví nepociťuji. Po dosažení dospělosti se snažím žít svůj dospělý život, včetně vytváření svých hmotných statků. Nakládání s majetkem, který by mohl být eventuálně předmětem dědictví, nijak nesoudím. Protože do jemného a složitého přediva vztahů jiných lidí nevidím.
Já jsem z potencionálního dědictví byla tak nějak vyšachována (převedení nemovitosti za života rodičů na bratry - motivaci chápu). V konečném důsledku nakonec stejně nemá nikdo nic. Protože šachování pokračovalo a skončilo velkým nezdarem. Jsem ráda, že se mne to netýkalo. Že všechno co mám, mám díky mě.
Na druhou stranu chápu, že někdo to má jinak. Např.v případě rodových majetků.
Takže užívejme života, ať není co dědit.