Mám také prvňáka. Jejich paní učitelka používá škálu jednička - smajlík - nic - mračoun. Čili jedna až čtyři. Všechny děti to vědí, syn,když přinese ze školy jedničku, a já ho vychvaluju, tak mi sdělí, že je to jedno, že má jedničku, když stejně jinou známku než jedničku nikdo nedostane. Taky jsme jednou už měli, že hekal, že dostal "nic", přičemž očekával jedničku..
Jako bývalá učitelka ti k tomu můžu říct jen jedno: známkování samo je problém a je špatně, že se používá. V první třídě je vyloženě toxické, a to i v podobě, že všichni dostávají "motivační" jedničky,protože to je vůči dětem velmi krutá lež,kterou ti, co na jedničkový výkon nemají, pak prožijí jako trauma ze ztráty důvěry. Pak, u starších dětí, cca od třetí třídy může být příležitostné známkování za určitých konkrétních podmínek pro děti prospěšné a čím jsou žáci - studenti starší, tím víc se správně použitým klasifikačním tlakem dá pořídit v zájmu studentů. Je to ale jen za konkrétních podmínek, které se někde, třeba v Německu, stále ještě dodržují. Je to velmi tradiční systém, něco jako relikt herbartovské nebo ještě starší školy. Dá se to dělat jinak.
Dalo by se o tom mluvit hodiny a já jsem zrovna sem o tom napsala kilometry úplně bez úspěchu, něco je tady v nás zakletého, tajemná moc jedničky je víc, než cokoliv.
Dcerce můžeš vysvětlit, že školní známka je JEN A POUZE školní známka. Hodnocení počtu chyb v nějakém momentálním výkonu (a modli se, ať ještě dlouho nepřijde na to, že to není pravda, že jedničky se dávají za snahu, donášení, dobrý vtip, aktivitu.. kdo ví co), že když se něco nepovede, tak se to nepovedlo, a jede se dál a žádné smutky, ne kvůli známce. Známka z čehokoliv v životě nakonec nic neznamená.