No, mě přijde, že míru nemáte ani jeden a že by bylo dobré vymezit si hranice:

Nikdo se mu kromě mazlení nevěnuje, spoustu věcí jako barvy,některá písmenka, základní počítání atd, jsem ho naučila já.
Proč cizí dítě učíš barvy a písmenka a základní počítání? Jako rodiči by mi tohle vadilo, považuju to za zásah do rodiny.

Dítě není zvyklé na odpor. Mluví kdy chce bez ohledu na konverzaci dospělých, nemá žádné povinnosti, nemusí se nic učit - tedy zvládat selhání, když se naštve, což je fakt často, tatínek ho okamžitě začne rozesmívat, takže si ani neprožije tu emoci atd. atd. atd.
Proč by se pěti, šestileté dítě muselo něco učit? Chodí do školy? Kdo jsi ty, abys určovala, zda ho rodiče nechají dostatečně "prožít emoce" a zda by to pro dítě bylo prospěšné? Mám dva kusy, u jednoho je prospěšné nechat ho vybublat, u druhého je třeba situaci trochu odlehčit - je to dítě, které velmi žije momentem a momentální selhání je "konec světa", tam je potřeba to postavit do perspektivy, zasmát se tomu, nějak to posunout do toho, že situace se stala, je třeba jít dál, svět nekončí, zítra bude další den.
Opět situace, do které by se "cizí" člověk neměl montovat. Plus něco z toho mi zní trochu jako dítě s PAS (to mluvení kdy chce, nezvládání selhání / emocí). Rodičům bych se do toho nemíchala.

pětileté dítě nemusí sedět vepředu v autě, nemusí spát s námi v posteli, když už s námi spí v jedné místnosti, že nemusí od čtyř let trávit až tři hodiny u počítače, že nemusí okamžitě dostat to, co chce.
Tady bych rozlišovala - moje auto, já řídím = pětileté dítě na předním sedadle je MŮJ přestupek, tudíž přes to vlak nejede, dítě vpředu nesedí, tečka.
Podobně můj byt, moje postel, moje pravidla.
Sezení u počítače ale není tvoje bitva (ledaže by to byl tvůj počítač).
Dostat co chce - pokud to zařizují, platí rodiče a obtěžuje to jen rodiče, tak ti do toho nic není. Pokud to vyžadují od tebe, tak tam bych se zase postavila - proč mám utrácet peníze / čas za něco, co JÁ nechci.

Situace s pitím mi přijde od tebe nezvládnutá. To jako fakt nedáš malému dítěti napít, a počkáš na návrat otce? Je to ještě výchova, nebo to byl tvůj naschvál tomu otci?
Jasně, že spratkovi, který na mě přijde ječet "mám žízeň" a čeká, že já okamžitě všeho nechám, nevyhovím. Ale pokud by si dítě řeklo o pití slušně, tak mu s tím vyhovím, i když si třeba myslím, že by to mělo zvládnout samo... Ber to ještě tak, že to dítě je u vás na návštěvě, že se třeba ostýchá začít ti kramařit v kuchyni, nebo neví, kde co je - zvlᚍ když teda zjevně ty s ním máš problém, a kvůli němu se hádáš s jeho otcem....

Promysli to, a ty věci, co jsi tu vyjmenovala, a i ty, které nepíšeš, si rozeber - co z toho je o tom, že ti dítě usurpuje tvůj prostor a čas, a co jsou naopak věci, kde bys měla od toho dát ruce pryč a nechat dítěti a jeho rodičům JEJICH prostor a neplést se do toho.