Vztahy mám s rodiči láskyplné, s tchánovci zběžné, jedni žijí od nás 100 km, druzí 60, vídáme se tak 4x do roka. Ani já ani manžel nejsme nijak zvlášť kontaktní typy a o víkendu máme rádi svatý pokoj Když mi na displeji zabliká mámino číslo, tak zezelenám, co se stalo, protože u nás v rodině není zvykem volat "jen tak". Když už se vidíme, jsme jak v té staré anekdotě, kde dva sedí, hledí na řeku, občas jeden řekne "jo jo", načež druhý dodá "tak tak" a večer řeknou "to ten den utek při tom povídání". Takže všechno je možné a rozhodně bych řekla, že rozhoduje kvalita, ne kvantita vztahu, zvlášť s někým, s kým nežiju.