Zazila jsem dvougeneracni spolecne bydleni jako dite a fungovalo to dobre.
Bydleli jsme v jednom dome a kazda rodina mela svuj byt.
Deda me vodil a vyzvedaval ze skolky, kdyz jsme jeli na dovolenou s rodici tak se deda s babickou starali o zahradu a zvirectvo. Kdyz jsem prisla ze skoly, tak jsem se nejprve stavela u babicky a dedy dostala svacu a pak jsem sla k nam. Byl to fajn pocit,ze je porad nekdo doma i kdyz rodice byli v praci. Kdyz deda umrel a babicka zustala sama a nemohla moc chodit,tak jsme ji obstaravali nakupy a vozili ji treba k doktoru nebo kam potrebovala. Obcas asi nejake problemy nastaly ale jako dite si moc nepamatuji nejaky nesoulad nebo hadky apod.Druhe prarodice jsme navstevovali kazdou druhou sobotu pravidelne a travila jsem u nich prazdniny na chate.
Moje deti tohle vubec neznaji. Moje maminka zemrela kdyz me dceri bylo pul roku. Tata ma vnoucata rad ale hlidaci deda by nebyl. Zijeme na druhe strane zemekoule. Nazivo se vidime malo. Spis telefonujeme a skypujeme. Tchani bydli ve stejnem meste. Vidim je celkem casto, vetsinou pri ruznych rodinnych prilezitostech. Ale takove vztahy jako jsem mela ja s prarodici tam bohuzel nejsou.