Přidat odpověď
Už delší dobu jsem uvažovala, že se tady zkušenějších a sociálně lépe cítících žen zeptám, ale bála jsem se, že dostanu "sodu". Inspirovala mě diskuze vztah matka x dcera.
Věc se má tak. Se svými rodiči i s tchánovci máme hezký vztah, i manžel i syn. Každý má svoje, nikdo nejsme dokonalý, ale vzájemně se respektujeme. Problémem z mého pohledu (manžel to tak nevnímá) je, že vyžadují vzájemné návštěvy častěji než já jsem ochotná a schopná tomu věnovat čas.
Tchánovci:
U manžela v rodině není nic neobvyklého, že dítě žije s rodiči dlouho do dospělosti. A i potom se rodiče hodně zapojují. Tchánovci, švagrová a donedávna i my jsme bydleli kousek od sebe. Takže jsme se viděli minimálně 2x týdně, zaběhli na kafe apod. Když měla švagrová děti malé, tchyně chodila denně vypravovat děti do školy a vůbec se hodně zapojovala. Já to takhle nechtěla. Divila se tomu, nemohla to pochopit, ale respektovala to. Před pár lety jsme se odstěhovali necelých 20 km dál. Ano, slovy dvacet kilometrů, nechybí tam žádná nula. Dlouho naše rozhodnutí nemohli rozdýchat. Časem si zvykli, ale dlouho trvalo než se s mířili s tím, že nemají všechny "děti" u sebe, pořád posloucháme, že jsme tam dlouho nebyli, kdy nás zase uvidí apod. Jezdíme za nimi nejpozději 1x za 14 dní, občas se zastavíme cestou z práce. Oba jsou v důchodu.
Rodiče: Mí rodiče, dokud pracovali, měli spoustu aktivit a časté návštěvy nevyžadovali. Vídali jsme se tak jednou za 2 měsíce. Oběma stranám to vyhovovalo. Pak mamka onemocněla, táta zůstal doma a já se sestrou jsme začali jezdit častěji. Pak se mamka dala do kupy, návrat do práce už neplánuje a táta také ne. Jenže co je doma a má čas, tak začala vyžadovat časté návštěvy zrovna tak jako tchánovci. Jenže já to všechno nestíhám. Nestíhám chodit do práce, obskakovat barák, domácnost, vozit syna na autobus, každou druhou sobotu má syn turnaj a každou neděli navštěvovat na střídačku jedny nebo druhé rodiče a od obou poslouchat jak málo je navštěvujeme. Všichni 4 jsou už doma a nechtějí pochopit, že se s nimi ráda vídám, ale když chodím do práce, tak prostě tolik času nemám. A to nemluvím o nějakých výletech apod. To bych spočítala na prstech jedné ruky, kolik jich máme za rok.
Je to normální? Jak to máte vy?
Předchozí