Přidat odpověď
Analfabeto, já jsem sourozenec tělesně i duševně postiženého bratra. Dávno jsme oba dospělí, ale musím říct, že tam nevnímám žádnou pachuť, nejspíš díky tomu, že rodiče ho nijak neprotežovali a hlavně, nikdy jsem od nich neslyšela, že očekávají, že se o něj budu starat, nahradím je v jejich roli až oni nebudou moci atd. To považuji za to zásadní, že nepřehazovali svůj problém s jeho budoucností na mně. On žije v DOZP, já jsem jeho opatrovník, ale to není nijak náročná činnost a dělám jí dobrovolně a ráda. Ovšem představa, že bych ho měla zahrnout do společného bydlení s mou rodinou je nemyslitelná.
Co se dětství týká, našlo by se pár věcí, které jsem neměla ráda, např. trávení víkendů při jeho návštěvách v nehezké lokalitě na severu Čech, kdy se za ním jezdilo, máma ho krmila jak husu a já se nudila, protože tam absolutně nebylo co dělat, ale to jsem brzy nahradila četbou a přežila to tam. Byl to jen krátký úsek mého dětství. A na výlety nebo dovolené jsme jezdili bez něj,protože nesnesl slunce, prakticky tam žádné omezení z jeho stavu nebylo.
Jinak co se tématu týká - nemyslím si, že řešení je hledat vždy chyby na tom úspěšném, aby se to vyvážilo. Prostě někdo se rodí více jako dítě štěstěny a někdo méně, není to nárokové a je potřeba se s tím naučit žít, ale proč preventivně srážet toho, kdo je objektivně šikovnější? Ocenit to, co se povede je dobré u obou, ale proč k tomu hledat rovnou i chybu, aby to tomu nešikovnějšímu nebylo líto? To mi přijde jako medvědí služba tomu méně úspěšnému, zbytečné chlácholení, to raději pomoci zažít také úspěch.
Předchozí