Tak to já brečím :) Docela hodně. Víc než dřív. A jsem díky tomu v celkovém výsledku šťastnější :) Někdy prožívám svůj smutek sama, někdy mi u toho pomůže někdo jiný. Když mě třeba před pár týdny jeden kamarád dokázal mlčky vyslechnout, nechat mě brečet a vyprávět spoustu věcí, které se mi tak těžko říkají... a pak mě jen mlčky objal, dokázal i u toho jenom poděkovat za důvěru a neříkat žádný "to bude dobrý" a podobný planý úniky od bolesti druhého člověka... ušetřil mě vší "netrpělivosti srdce" - tak mi bylo o tolik líp a pořád mi mnohem líp je.
Na druhou stranu, na smutku nevidím nic špatného. Je to daň za radost, opačný pól. Když se člověk pokusí tu sinusoidu oříznout na "smutné" straně, tak se amplituda sníží i na té "šťastné". Takhle to nechci. Nechci si emoce tlumit, chci se dokázat radovat s vášní a plností... takže na druhém konci jsem občas i hluboce nešťastná a přijímám to tak.