Zrovna vztah k výtvarnému umění se dá učit moc hezky, když teda člověk chce a jsou možnosti. V obrazárně Pražského hradu dřív mívali prohlídky pro všechny věky od předškoláků a všichni odtamtud odcházeli ohromě povznesení. Děti si prostě sedly na zem, kurátoři jim něco vyprávěli a děti si užívaly obrazy.
S profesorem dějin umění jsem projezdila evropské galerie – byl tak skvělý, že věřím, že vychoval několik generací milovníků umění. Zkouším to předávat svým dětem a docela to funguje, i když je to drahá legrace. Ale když je v Louvre posadím na zem, naštěstí to nikomu nevadí a ony díky tomu vydrží mnohem déle vnímat.

Na druhou stranu zaměstnanci Národní galerie pro mě představují peklo na zemi, tam bych třeba děti neposadila a školu bych tam nevzala. Ti jsou schopni seřvat babičku, které zazvoní v kabelce mobil, vytáhli mi malé dítě z výtahu, klidně povykují na lidi, "Konečně Češi!", i když jsou kolem cizinci, kteří jim rozumí.

Myslím, že by bylo fajn, kdyby všechny děti měly možnost aspoň jednou ročně zajít do galerie/divadla/muzea s erudovaným člověkem v rámci vyučování, kdyby za to nemusely platit (je to proboha vzdělání a ne neřest prachatých elit). Navíc jde opravdu o vzdělání se vším všudy – nejen estetická výchova, ale i vedení dětí k respektu k hodnotám a třeba taky k tomu, jak se na uvedených místech chovat, a k čemu je to dobré.