Mně se to (asi) povedlo, ale stálo mě to dost přemýšlení a zkoušení, co projde.
Jedna dcera teda už dlouho četla bichle (v 10 letech měla Harryho Pottera komplet přečteného, některé díly několikrát, Slečnu Peregrinovou, Hobita atd.), ale pořád to nebyl ten správný zápal. Mimoňky teda sjíždí i na záchodě.
Druhá to flákala, dávala přednost komiksům.

Já čtu pořád (čtoucí matka je podle nějakého průzkumu nejdůležitějším faktorem přispívajícím ke čtení dětí), knih máme všude kolem dost (teď jsem je zavlekla do Babiččina údolí a radovaly se, že máme víc knih než kněžna Zaháňská), náročnou literaturu jsem jim ale předkládala většinou jako audioknihy v autě (třeba si nedokážu představit, že by v 10 letech jinak daly Lišku Bystroušku, bo je to o zlomjazyk). Knihy, ať přečtené, nebo ty, které zrovna inzeruji, se pokouším prezentovat s přesahem do normálního života (támhle za kopcem bydlel Mikeš, hele, z tohohle nádraží odjížděl Harry Potter, támhle je pohřbený Stephen Hawking, tady byla Božena Němcová na dovolené, a tak sem šoupla Babičku, protože původní bělidlo bylo zbořené, Exupéry opravdu lítal, hele, tenhle člověk na fotce ho za války sestřelil, tady lovil Ota Pavel...)
Ztrácím přehled, co všechno jsem jim natahala domů, ale občas na mě vytasí nějakou šílenost, třeba "Hele, mami, už jsi někdy olízla elektrickýho úhoře? Faraday to dělal." a dožadují se vysvětlení.

No a nakonec jsem jim koupila čtečky, což zabralo asi nejvíc. Obsah mám pod kontrolou, mají tam čtení na pár let dopředu, svědomitě se věnovaly výběru pouzder, mají je rády, tahají to všude možně a fakt čtou. Momentálně jedou Pratchetta. Hned po spaní je čtení jejich nejoblíbenější činnost. Ale zlomilo se to někdy cca v 9-10 letech. Teď je jim čerstvých 11.