Libiku,

nevím jak ty, ale já bych z toho úplně veselá nebyla.

Myslím, že ta pomoc by měla být dobrovolná, představa, že si v našem poměrně štědrém (i když nikoli bezvadném) sociálním systému porodím někoho s primární myšlenkou, aby se o mě ve stáří měl kdo postarat (a tím toho chudáka k tomu jakoby trochu determinuji), mi přijde dost děsivá.

Pokud se o mě jednou některé z mých dětí bude starat, tak by mi přišlo lepší, aby to bylo, protože chce, a ne protože musí.