Žženo,

mně docela vadí a považuju za nepochopitelný, že někdo může šmahem mít za to, že partneři žijící spolu bez papíru

- to spolu nemyslej vážně
- utečou při prvním problému
- nechávají si otevřená zadní vrátka pro možnost volné lásky s kýmkoli

Po pravdě řečeno mě to i uráží. Žili jsme nesezdáni poměrně dlouho a slovo "partner" nebo "přítel" jsem vyslovovala s úplně stejným pocitem jako teď vyslovuji "manžel", a myslím, že i on to má podobně.

Ani jako od "přítele" bych od něho "neutekla při prvním problému", a už vůbec jsem to nevnímala jako "nejsme svoji, tak si to můžeme rozdávat i s kýmkoli jiným a není to nevěra". A manželstvím se tím nic nezměnilo.

V době, kdy "manželský slib" znamená v praxi, že každý druhý, kdo ho dal, ho zase zruší, tak snad jen blázen by si mohl myslet, že ten slib sám o sobě má hodnotu byť i jen toho vzduchu, co při něm vydýchali.

Platí jedině to, jak se ti lidi k sobě fakticky chovaj. Předpokládat, že když Ti výslovně neslíbím, že se k Tobě budu chovat slušně, tak to znamená, že se k Tobě budu určitě chovat jako sv..., mi přijde ... divný.

(to myslím obecně, máš-li to vztáhnout na každého. Samozřejmě nerozporuji, že existuje spousta sobců, kteří od svých partnerů chtějí jen brát a ne dávat, ale to jsou sprosté povahy a pochybuji, že by se to u nich sňatkem změnilo jako mávnutím kouzelného protuku).