Jezdila jsem víceméně povinně od první do osmé třídy na 3 týdny. Bylo to dané, tábor od podniku, s většinou dětí jsem se neznala, stalo se, že jel někdo, koho jsem znala trošku. Vždy mě mrzelo, že moji kamarádi jezdí na jiné tábory, ale neměli jsme na výběr, tábory byly v podniku přidělené.
Vždycky jsem to nějak přežila, na některých se mi i líbilo. Někde ale ne, ale bylo to dané kolektivem a vedoucími než místem jako takovým. Jen ten první tábor, kdy se spalo ve stanech s podsadou, byla tam zima, neustále pršelo a já jsem tam byla po první třídě nejmladší a ostatní mi to dávali sežrat, byl docela hrozný a nerada na to vzpomínám. Sama bych takhle své dítě neposlala. Moje děti jely na tábor, až když si samy řekly, že by to zkusily a jen na týden.

Nikdy jsem se ale moc netěšila, protože jsem nevěděla, co mě čeká, s kým budu bydlet a jací budou vedoucí. Kdyby se mě zeptali, jestli chci jet, nejspíš bych řekla, že ne.