Když ono to máš jedno s druhým. Moje dcera studovala třetí ročník (čtyřletého) gymnázia v Dánsku. Úroveň proti nám o hodně vyšší. Didakticky, znalostně, ale prostě celkově. Jenže to je proto, myslím, že v Dánsku lidé vnímají tyhle věci trochu jinak. Nevyjadřují se o učitelích a jejich práci tak, jak je zvykem tady. Jinak je platí. Váží si zkušenosti. Vztahy ve škole jsou mnohem méně formální, ale přitom je v nich podstatně víc respektu. Tady tohle není a nebude.
A český šprtací systém má jednu dobrou vlastnost. Trénuje a otužuje. Tím vybavuje pro život, ale vybaví jen lidi, kteří jsou aktivní a silní, odolní. Ti to pak zužitkují, ale ne proto, že si budou pamatovat nějaký obskurní detail, ale hlava jim bude fungovat a budou vědět, že svět jim nic nedluží. Tohle je ve skutečnosti důležitější, než jak to koho bavilo.
Když jsem viděla, jak dceřino pražské gymnázium učí biologii, chtělo se mi vždycky úpět. Tak ráda bych tam šla a řekla těm studentům, jak je to ve skutečnosti všechno zajímavé a vzrušující. Ale dneska si nemyslím, že by je to bavilo. Protože při veškeré zajímavosti je to dřina a tu za tebe nikdo neudělá. Jen si můžeš, dokavad je čas, jsi dost mladý a okna vtištění otevřená, vytvořit návyk pracovat a jít za svým cílem.
V mých dětech tohle zaostalá česká škola nezlomila a jsem ráda.