"Jste spíš pro postoj "nikdo vlastně za nic nemůžem" nebo "každej svého štěstí strůjcem"? "

Ani tak, ani tak, je to složitější. Nechám stranou extrémní případy jako týrání. Rodiče můžou opravdu "poznamenat" dítě tak, že ho to ovlivní v dospělosti. Ale to neznamená, že v dospělosti můžeme svádět vše na bolístky z dětství.

Je to jednoduché a i složité současně, dítěti dát lásku, pocit bezpečí, zázemí. A přitom mu samozřejmě vymezovat hranice. Komplikované je to v tom, že každé dítě je jiné a stejná výchova na ně působí různě. Zkrátka chce to cit a empatii, najít správnou cestu ke kontrétnímu dítěti.

Většina normálních rodičů ve vztahu k dětem dělá, co umí.