Kudlo, já jsem si zde na Rodině tohoto postoje u některých přispěvatelek také všimla. A taky mi připadá divné desítky let se babrat v minulosti a vlivu rodičů na moji osobnost a životní štěstí. Ale asi je to nějakým osobnostním nastavením. Jak toho dospělého potomka, tak toho rodiče. Někteří lidé prostě celý život nedospějí a neodpoutají se. A někteří rodiče nedovedou pustit své "děti" na svobodu. Pupeční šňůra byla přestřižena jen fyzicky, psychicky nikdy.
Já kdybych se hluboce zamyslela, nalezla bych spoustu chyb svých rodičů, spoustu křivd, nespravedlností, špatných příkladů a vzorů... Ale já se tím vůbec nezabývám. Jsem k lidem, včetně svých rodičů, tolerantní a empatická. Nebabrám se. Neberu si věci osobně. Odpouštím. Jsem dospělá a svobodná. Nenechám si do ničeho kecat (ani do výběru jména).
Ale chápu, že s některými rodiči i potomky je tohle všechno těžké a někdy i nemožné. Jsou lidé, kteří mají celoživotní potřebu ovládat a manipulovat. Citově vydírat. Změnit to nejde. Jde jen se definitivně odstřihnout. A to právě nejde.
Přijde mi, že dokud se člověk nepřestane babrat ve svém dětství, nedospěl. I kdyby měl sám deset potomků.