Vnímám to tak, že není lehké se zbavit našich rodinných přenosů. Ať chceme, nebo ne, ovlivňují nás. A ovlivnili i naše předky jejich předky. Myslím, že fakt není náhoda, do jaké rodiny se narodíme a co si v sobě neseme.

Ale prošla jsem si docela velikou výčitkou směrem k rodičům, vnímala jsem jako křivdu, že SI můj táta klidně umřel a nechal mě napospas tomu, co se mi dělo potom...a tak dále.

Já se zas směrem k mým potomkům snažila dělat vše "jinak", ale on ten "opak" taky nebylo ono...ale ve své podstatě, když se podívám zpět, vidím, že velmi mnoho mám ze své mámy...a moje dcery zas ze mě...a když se podívám na vnučky, vidím to na nich taky...a taky střípky z té druhé linie a další rodiny.

A přesně vidím "zatížení" v naší ženské linii, které ta naše rodina má.
A myslím si, že to, že jsem ho prohlédla (to zatížení) a přijala, tak se nějakým způsobem otupilo to jeho působení.

Jenže já už jsem poměrně stará, takže jsem určitým způsobem během života obrousila to, co mi dřív vadilo, právě tím dost nelehkým životem. Ale právě tím, že se to u mě obrousilo, a předtím zviditelnilo, je to teď průhlednější pro moje potomky, můžem to pojmenovat...a prostě to slábne a možná že to časem i zmizí.

Ne, myslím, že se na rodiče nezlobím, ani na jejich rodiče a dokonce mám dojem, že se mé děti nezlobí na mě...a pokud jo, jsem ráda, když si to vyjasníme a řekneme. Jsem tomu přístupná. Protože to vím, jak jsem k tomu došla.

Nebude to fungovat v každé rodině, protože to předpokládá do určité míry "uvědomělé" jedince schopné nějaké sebereflexe a vůbec možnosti takových dialogů.

A myslím, že svou pravdu mají obě strany...rodiče v tom, že dělali, co uměli nejlíp v daném okamžiku a děti (velké) v tom, že jim nebylo v tom vztahu dobře a že je nějak formoval.
Ale myslím si (osobně ), že to prostě není náhoda.