Dost často tady čtu stížnosti, čím vším se rodiče na svých (dnes už dospělých) dětech provinili a dosud proviňují. A ty dospělé děti to cítí jako křivdu a některé věci ve svém dnešním životě, se kterými nejsou spokojení, vnímají jako neblahý vliv působení těch rodičů.

Ale je to opravdu fér? I ti rodiče přece byli částečně ovlivněni tím, v čem vyrůstali oni, a naopak my (jako ta generace dospělých dětí) si sice něco opravdu přinášíme ze své původní rodiny, ale zároveň jsme dospělí a spoustu věcí už můžeme ovlivňovat sami.

Přijde mi nespravedlivé neměřit všem generacím stejným dílem - tedy buď "my za spoustu věcí ve svém životě nemůžeme, protože jsme byli ovlivnění tím, v čem jsme vyrůstali, a toho se nelze jen tak snadno zbavit", ale pak bychom totéž "vyvinění" měli uplatnit i na své rodiče.

Nebo tedy "rodiče jsou plně odpovědní za to, jak žili co nám (případně) provedli", ale pak by to mělo znamenat, že úderem dospělosti se i my stáváme plně odpovědnými za to, jak žijeme a co my provedeme svým dětem, respektive za to, jak to ty naše děti budou vnímat (protože další věc je, že rodič má nějaký úmysl, ale dítě to vnímá diametrálně odlišně).

Jste spíš pro postoj "nikdo vlastně za nic nemůžem" nebo "každej svého štěstí strůjcem"? Nebo pro postoj "moji rodiče jsou odpovědní za moji nepohodu v dospělosti a já s tím nic nenadělám, a tudíž i já budu odpovědná za případnou nepohodu svých dětí v dospělosti, i když se snažím dělat všechno jak nejlíp umím"?

(pro pořádek - NEMYSLÍM tyranské a zneužívající rodiče jako třeba psala Termix, ale normální průměr)