Já to dělala vždy, když binec přesáhl únosnou mez. Dětské pokojíčky pro mě byly svrchovaným územím mých dětí, kde jsem binec tolerovala. Ale když už se nic nikam nevešlo a šuplíky nešly pro samé poklady otevřít, proběhla čistka. Vždy za přítomnosti a spolupráce dětí, abych jim nevyhodila něco, bez čeho by nemohly dál žít. Avšak měly nedotknutelná místa, kde měly "schované" své soukromé věci a kam jsem nikdy nelezla a nekydala. Dělala jsem to tak do 14ti. Pak už mi přišly moc "dospělé"
Já jednou za čas kydám i sobě. Oblečení, boty, dokumenty, domácí potřeby, časopisy, pracholapy... Někdy vykydám i manželovi v dílně, když mi prodírání ke kladívku ubere příliš mnoho času a energie. Vytvořím tak spoustu nového krásného místa pro zaplňování dalšími věcmi a krámy. Jednou za čas (řádově několik let) prostě je dobré vykydat. A pár dní se kochat řádem a pořádkem.