Tak já myslím, že určitá cesta by mohla být otevřeně se nepříčit a nevymezovat (a tudíž se vyhnout otevřenému konfliktu), ale vyslechnout, odkývat (ne ve stylu "máš pravdu", ale "ano, slyším, to a to je tvůj názor") , ale neposlechnout a zařídit se podle sebe.

Případně (ale to už je vyšší dívčí a nejde to u každého) odvést pozornost toho "pečujícího" na něco, co mi tolik nevadí, nechat ho, aby se realizoval na tom a dát mu pocítit za to uznání. A zkusit se trochu vcítit i do něho - pokud je to maminka, tak je dost pravděpodobný, že má dceru v podstatě ráda a nechce jí ubližovat, jenom se tímto - dosti nešťastným - způsobem snaží být pro ni nepostradatelná. Přiznejme si, a Romana si to taky přiznává, že maminka toho pro ni reálně dělá hodně a alespoň nějaký pocit toho, že to dcera uznává, by si za to zasloužila. Nevím, jestli už to vyzkoušela, možná ano a nezafungovalo by to, ale minimálně za pokus by to stálo.

Je mi jasné, že mám kliku, že podobné typy se v mém okolí spíš nevyskytují, a taky je mi jasné, že za určitých okolností má člověk o dotyčného strach, protože ho má rád, a pokud v tom vyrůstal, musí to být hodně těžké.

To ale asi nic nemění na tom, že člověk s rodičem-manipulátorem to sice má těžší, ale stejně mu asi nezbude nic jiného než buď se pochlapit, být ten dospělejší a vymezit se, nebo být nešťastný (a v tom případě budou asi nešťastní oba, i ten rodič, protože atmosféra bude nutně napjatá.