Kudlo - tohle jsem řešila v minulosti mnohokrát u klientů, známých i příbuzných.

U nás - historicky - kdo se stará, ten má. Takže ačkoliv právně by bylo v pořádku aby dědily všechny děti, zpravidla majetky obdržel darem ten, kdo žil se stárnoucími pra.. rodiči a staral se přímo o ně.
Ti odstěhovalí se - se sice museli snažit sami, většinou prostě odešli od rodiny a postavili se na vlastní nohy - bez přispění, někdy s přispěním rodičům, nicméně jsou zajištěni a pokud je jejich život normální a nejedou drogy, sex, rokenrol a automaty.. tak proč ne?

A poslední roky se to poněkud "láme".
Někteří rodiče a prarodiče přicházejí o své nemovitosti kvůli dluhům dětí.

No a to, co žijeme se aktuálně nezamlouvá - paradoxně - příchozím (naše protějšky).

Například jsme do domu rodičů nainvestovali opravdu hodně peněz,- žili jsme tam. Já to beru jako fakt. A tečka. Po čase jsme odešli, platíme velkou hypotéku, ale zvládáme.
V domě žije sourozenec s rodinou... a představa, že by dostal případně darem celý rodičovský dům je víc nepříjemná manželovi než mně (a sourozencovu protějšku taky, protože to by bylo děsně nefér... - nechápu, proč mají ty potřeby)

Ačkoliv jsem se podílela finančně daleko více než manžel. Nesrovnatelně se sourozencem. Mně to žíly nerve, prostě mám lepší práci. Vím, že sourozenec dělá, co může, nejde o žádný flákače a celá jejich rodina.

Za mne - máme svoje, to doplatíme, žiju v klidu, ono soužití s rodiči je fajn, pomohou třeba s dětmi, ale pořád je to v "cizím" .. ta svoboda , kterou máme - je k nezaplacení. A sourozenec je nablízku, všechny maléry slízne zblízka. Já až druhý den.

Co by mne tedy obrovsky naštvalo - ne vůči sourozenci - ale vůči rodičům, kdyby tohle nějak pořešili, aniž by nám to řekli. To bych fakt pojala jako nedůvěru, zradu. Nevadil by mi akt samotný, ale, že mi neřekli, že to plánují nebo udělali, to bych snášela těžko.