no já to vnímám jako opak člověka, který ví, co nechce... takoví si vymrčávají a furt jsou nespokojení, protože vždycky vidí jen to, co je v jejich životě špatně, ale nejsou schopní něco udělat pro to, aby to bylo lepší. Třeba vědí, že se jim nelíbí v práci a budou nadávat na práci u piva, ale už nevymyslí, co jiného, pro ně lepšího, by chtěli dělat.
Protože kdyby to vymysleli, tak by to byla "práce" se sháněním a případnou rekvalifikací a museli by se snažit - to je lepší leta letoucí nadávat u toho piva.

Např. mám kamaráda, který není schopný vydržet s ženskou - vždycky se zamiluje, ale pak začne řešit, že ta ženská není dostatečně hubená, sportovní, vydělávající, reprezentativní, outdoorová, s napiglovanou domácností atd... přitom si vůbec neuvědomuje, že on sám taky není perfektní a že nejspíš např. doktorka, která slouží 70 hodin týdně, s ním nevyrazí po páteční službě o půlnoci na přechod hor s dvaceti kilama na zádech (z nichž část budou čerstvě nasmažené řízky a domácí sušené ovoce a oříšky, protože přeci nebudou kupovat speciální jídlo).
A naopak, že ženská, která s ním vyrazí na ten trek, tak nejspíš nebude špičkový chirurg a nebude "reprezentativní" - rozhodně ne na tom treku. A bude mít třeba "řízky", ale nebude mít špičkovou výbavu, protože ta holt stojí spoustu peněz.
Takže vždycky s nějakou ženskou chodí, celou dobu na ní nadává a pak se s ní rozejde (případně ho dotyčná pošle do háje, když jí dojde, že on vlastně nebude spokojen nikdy).