Nepředstavuji si nic. Myslím, že nic takového jako posmrtný život není.
Ale tedy pochopení pro všechny mám již teď. Ne, že bych mohla se vším souhlasit nebo to bezvýhradně akceptovat, ale obvykle rozumím tomu, proč a co ten člověk cítí. Chápu, proč se chová jak se chová. Vím, že pro něj je to jeho pravda, jeho úhel pohledu.
Z toho důvodu prakticky nejsem schopna se hádat, jen pokud někdo nechce vzít na vědomí, co mu vlastně říkám - dohaduji se jen proto, aby byl správně pochopen můj názor. Ne přijat jako (jediný) správný. Případně mě "točí" nekonzistence člověka - tedy tvrdí že podle něj platí A a B, a přitom si A a B vzájemně odporuje. Pak si někdy nejsem jistá, co je vlastně "jeho pravda" a snažím se to z něj vydolovat