Gladyo.. já bych tak ráda byla.

Zatím ne babička, jsem máma kluků a čerstvě opustili teenagerovský věk. Ale ráda bych byla v hezkém vztahu s přítelkyněmi svých synů. Zatím byl zaláskován jeden ze synů a moc to neklaplo.
Mrzí mne to, povětšinou dobře vycházím s lidmi, s kluků přáteli - vlastně se všemi, krom synovy lásky. Párkrát jsem vyvinula snahu i přesto, že jsme si vážně naprosto "nesedly". Nejen se mnou, nesedla si i s jejich přáteli, s prarodiči, sourozenci atd.. a nepoddalo se to.

Škoda, doufala jsem, že konečně nějaká parťačka ženského rodu. Nemusíme být stejný. Naprosto respektuji, že syn bude výhledově její partner, nemám dojem, že mi ho bere, nejsem tenhle druh mámy. Ale to je takový názorový protipól, že celou dobu, ať udělám cokoliv, jdu proti větru. Když se na něco ptám, - do všeho se pletu, když se neptám - nemám zájem... Když popřeji k narozeninám a předám dárek.. "hm, díky " a dojem, že jsem koupila něco, co se nelíbí, když popřeji, nic nedám "to je divný", když ani nepopřeji "tvoji rodiče na mne kašlou"...

Syn tančí mezi vejci - matka - nebo spíše rodiče a sourozenci a prarodiče a přátelé a kamarádi x přítelkyně. Podotýkám, že nekomentuji, nepožaduji, neřeším, když můžeme a je vznesena prosba - pomůžeme - půjčit auto atd. A VONO TO NEJDE...už jsem se vcelku smířila s tím, že pokud spolu budou žít, vezmou se, děti atd.. tak syna moc často neuvidím a případná vnoučata už vůbec. Protože prostě vadíme...