ojí mamce bylo 43 a taťkovi 47, když se můj syn narodil. Takže měli spíš jako svoje dítě. Do jeho 3 let jsme tam bydleli a pak tam jezdil skoro každý víkend (on chtěl a oni chtěli, byli zklamaní, když někdy nepřijel). Ale dost těžce nesli, když tam přestal chtít jezdit (kolem 11 - 12 let). Trvalo dlouho, než si zvykli. Nyní je synovi 23 a staví se u nich občas. Ale kdykoli potřebují pomoct, pomůže. Je to jediné vnouče.
Ale s hlídáním v době nemoci a vyzvedáváním pomáhat nemohli, chodili do práce. O prázdninách ano, brali si dovolenou každý jindy, aby pokryli co nejvíc prázdnin. Nikdy jsme to od nich nevyžadovali, ale pomohlo nám to, to zase ano.
O manželovi rodiče zas tolik nestál, nebyl na ně tolik zvyklý. Ale ti si ho zase brali s sebou na dovolenou (také byl v té době jediné vnouče).