Tak vzhledem k tomu, že jsem sirotek, tak jsem logicky neočekávala vůbec nic. Svoje babičky a dědy jsem vůbec nezažila, takže jsem neměla ani žádný "vzor, jak by to mělo být".
Manželovi rodiče v době, kdy jsme měli malé děti, už taky nežili.
A dostalo se mi mnohem víc než jsem očekávala, protože moje pěstounka
byla ochotná občas večer a i přes noc pohlídat, abychom si mohli zajít na večeři nebo na ples. A občas vyzvednout ze školky/školy. Ale o to jsem žádala opravdu jen když lezly tlustý do tenkejch, ona by k tomu asi byla ochotná i častěji, ale já mám za to, že tohle je primární starost nás rodičů a pěstouni
už mají bohatě odpracováno. A vnímala bych to tak, i kdyby to byli vlastní rodiče.
Byla jsem a jsem za tu pomoc velice vděčná, i za ten vztah, který se vytvořil. A považuju to za pomoc velmi významnou.
Proto občas koukám jako zjara, co všechno tady někteří lidé označují, že "je to málo".
Já sama bych byla velmi ráda, kdyby naše děti naši případnou pomoc brali stejně jako já - jako úžasný bonus. Velmi nerada bych se dočkala toho, aby s ní počítali jako s naprostou samozřejmostí nebo se dokonce rozčilovali a uráželi, že ji neposkytujeme v dostatečné míře.