Děti jsme si pořizovali s vědomím, že se o ně dokážeme jak finančně, tak časově postarat. Samozřejmě se nějaká ta výpomoc občas hodí, ale pro mě je spíš ve sféře sci-fi. Manžel je cizinec, takže tam pravidelné hlídání nehrozí. Když se mi narodila dcera, moje mamka ještě částečně pracovala při důchodu. Občas mi na pár hodin pohlídala malou, když jsem potřebovala k doktorovi a pod. Manžel první 3 roky dcery pracoval v cizině. Hlídání přes noc bylo opravdu vyjímečné. Mamka se o vnoučata zajímala, ale bohužel to moc nezvládala, hrozně jí to vyčerpávalo. Takže např. obě děti přes noc jsem u ní měla, když byly synovi 3 roky (dceři 7). Hlídání o prázdninách prakticky nebylo.
Momentálně je dětem 9 a 13. Mámě je 80 a momentálně je to pro mě třetí dítě, pro které vyřizuji prakticky vše, objednávám a vozím k doktorům a na úřady, na chalupu, zaskočím kvůli každé blbosti (např. si zablokuje mobil, nejde jí televize, protože něco přepne, vyndá si šuplík z mrazáku a nemůže ho nandat zpět, vymaže si kontakty v mobilu, potřebuje už posté mobil vysvětlit, něčemu nerozumí - nemůže to přečíst, potřebuje vyzvednout léky apod. A ještě k tomu občas sprcha výčitek, že je "sama" a potřebuje, aby "občas" někdo zašel. Bohužel nastávající demence. Psychicky mě to dost vyčerpává. Moje sestry se neangažují, jelikož "nemají čas"a já jsem nejblíž.
Strašně závidím rodinám, kde babičky fungují, vyzvedávají děti, hlídají je o prázdninách nebo přes noc. Ti, kdo tuhle pomoc mají si často ani neuvědomí, jak hodně to znamená.Večer už děti občas vydrží sami, ale že bychom jeli s manželem třeba na víkend pryč, to je opravdu nereálné. Letos jsem byla poprvé vživotě od rodiny pryč na 3 dny na služební cestě!