Přidat odpověď
Mám 2 děti, obě postupně učila na prvním stupni stejná učitelka. Se starší dcerou (7.třída) jsem se nikdy moc neučila kromě přípravy na přijímačky, sloh nebo vysvětlit něco, čemu nerozuměla. Vždycky mě fascinovala maminka jejího spolužáka, která přesně věděla, co ve kterém předmětu berou. Mladší syn je ve 3. třídě a s ním sestra dcery spolužáka. Teď jsme si s dotyčnou maminkou role vyměnily a já jsem pochopila, že ne každé dítě je stejné. Se synem každý den otevřu a prolezu všechny sešity, abych zjistila, co dělali a co mu nejde, případně opravili, co ve škole nepochopil. Bohužel je to každý den něco jiného. Je schopný napsat test na vyjmenovaná slova po B za 3, ta slova několikrát průběžně opakujeme a procvičujeme (jako ostatně všechno, kde měl chyby) a za měsíc napíše ten samý test opět za 3 a má úplně jiné chyby! Dceři většinou stačilo to, co se naučila ve škole, se synem se bohužel musím učit a pořád opakovat. Někdy už mám dost. Hlavně "učení" s ním je "neefektivní", pořád odvádí pozornost a prakticky strávíme plno času ničím. Ale když to nechám, bude se to nabalovat a bude v tom úplně plavat. Učíme se pořád dokola i blbosti typu "jarní květina". Ano, věci, které normální člověk vnímá ze života. Já se ho zeptám, co je to za žlutou kytku, která nám kvete na chalupě pod okny? (Obrovský trs narcis a jiná jarní nám tam nekvetla) Jeho odpověď je: "tam je nějaká kytka?". Kdo nezažije, nepochopí.
Předchozí