Přidat odpověď
Sally, přesně tak...
Já mám asi velké štěstí, že mám chytré dítě, bez jakýkoliv poruch... V dnešní době, kdy skoro každé dítě má ADHD, kdejaké dys poruchy apod. si připadám skoro jako podivný přírodní úkaz...
Intenzivně jsem se s ním učila jen v první a asi i druhé třídě. Od třetí třídy jen kontrolovala přípravu a úkoly, občas něco vysvětlila. Na prvním stupni se stejně doma moc učit nepotřeboval, spíš dělal jen úkoly, učil se před písemkami. Měl bez problémů jedničky.
S přechodem na druhý stupeň jsem měla snahu mu víc pomáhat, protože jsem měla obavu jak bude zvládat učit se víc, když dosud nebyl moc zvyklý. Začal se vzpouzet, vyčítal mi, že mu nevěřím, když ho "buzeruju" s učením, že ví sám nejlíp co má dělat. Udělali jsme dohodu, že se nebudu o jeho učení starat, pokud bude svoje povinnosti plnit a zvládat. Poznámku za neudělaný úkol přinesl snad jen jednou, nosí jedničky, dvojky, když se mu něco nepovede, tak si to vzápětí opraví... Ve třídě patří mezi nejlepší. Chodí do osmé třídy a bude mít zřejmě 3 maximálně 4 dvojky.
Dodržuju, co jsem slíbila a nestarám se. On, aby nemusel snášet dozor své mámy, tak se snaží taky a svoje povinnosti plní.
Taky si někdy připadám divně, že moc netuším co vlastně probírají... Když vidím jiné matky jak se angažují, tak mám taky občas pocit viny, že se málo "starám". Ale pak si řeknu, že ty jiné matky se starají, protože musejí a jinak by to nefungovalo...
I pro syna je do budoucna lepší, pokud pochopí, že jsou povinnosti, před kterými neuteče a je pro něj lepší cítit nějakou zodpovědnost sám za sebe a za to, co jednou bude dělat...
Předchozí