Já bych chatu / chalupu nechtěla.

Jako dítě jsem na chalupě trávila spoustu víkendů a prázdnin a bylo to děsně super - ale - bylo to za totáče, kdy se v podstatě nedalo nic jinýho dělat, spousta věcí byla nedostupná celkově (třeba mít pas a jet do nějakého jiného státu), spousta finančně (lyžování, koně), některé vůbec neexistovaly (horská kola - když měl člověk štěstí, tak sehnal pod pultem Favorita a to bylo teda něco extra). Neexistovaly příměstské tábory a tak... takže v zimě jsme jezdili kolem chalupy na běžkách a chodili bruslit na rybník, v létě koupat se a na borůvky (a na dřevo, uf) a lítat s ostatníma harantama. Babičky se střídaly v hlídání vnoučat na chalupě v týdnech, kdy nebyly tábory... Táta se věnoval kutění kolem baráku a máma zahradě.
Ale taky jsme bydleli v Praze, na hlavní ulici, v 2+1 s dědou, takže chalupa byla pro naše určitý únik, do místa, kde měli víc soukromí a my, děti, víc výběh (zahrada, kolo, rybník, les).
Takže ta chalupa plnila spoustu funkcí - máme jí pořád, i moje děti to tam milují - ale jsou tam cca týden za rok (když přiletíme do Evropy) - protože je to místo, kde se sejdeme i s rodinou ségry (že se tam všichni vejdeme), a kde se jezdí na zajímavé výlety (po hradech a zámcích) a tak.

V současné situaci, kdy máme domek se zahrádkou a bazénem a v blízkých stájích dvě kozy a půlku čtvrtkoně a dcera má poměrně náročného koníčka - tak si chalupu představit nedokážu.

Ono taky záleží na věku dětí - do deseti let je to super, zahrada, les, člověk nemusí v podstatě "dělat" žádný program, ono to tak pěkně vyjde, děti se naučí štípat dříví a zatápět v kamnech a zalévat zahradu a trhat rybíz, ale jak udeří puberta, tak už ta chalupa a procházky do lesa zajímavá není, veškerá práce je "vopruz" a stejně by raději byli s kámošema... takže pak přijde zase období cca deseti let, když děti na chalupu nebudou chtít jezdit - a když to dobře dopadne, tak třeba pak budou chtít s vlastními dětmi, ale to zase musí chtít i ten partner atd....

Pokud by chalupa byla obyvatelná celoročně a byla v místě, kde by chtěl člověk celoročně žít, tak pak by se to možná dalo zvážit na důchod - ale to by muselo být dobře vychytané místo a dům - jako abych na stará kolena např. tahala vodu ze studny (a řešila, co dál, až studna vyschne), musela třeba k chatičce půl kiláku pěšky po lesní pěšině (to je romantika ve dvaceti - v sedmdesáti, s artrózou kyčle a týdenním nákupem už je to vyčerpávající), plus taky člověk má kamarády v místě, kde žije, na nějaké samotě u lesa si nevyrazí na kafe s kámoškou nebo tak....