Někde jsem četla (není to doslovné), že děti není třeba příliš vychovávat. Stačí dobře (ve slovenském originálu bylo "pěkně") žít a děti se tak nějak přidají. Tohle a podpora toho, co chtěli děti dělat ve smyslu kroužky a sporty, to byl asi základ naší (ne)výchovy. Dnes jsou dospělí všichni tři (jeden teprve chvíli), měli jsme asi štěstí, žádné větší úlety v rámci puberty se nekonaly a hlavně vypadají, že jsou se svým životem spokojení. Každý je jiný a já postupně ztrácím děti a získávám z nich i jejich partnerů fajn přátele a parťáky.
Jestli a nakolik jsem je dovedla ke svým hodnotám nebo vlastnostem - optimismus, schopnost řešit problémy ale nepřeceňovat jejich význam, nenávist ke lži, nastavení pomáhat lidem kolem sebe, schopnost pobrat odlišnost lidí kolem mne, neochota dělat věci co mne nebaví nad nezbytně nutnou mez, neschopnost podřizovat se pseudoautoritám (s výjimkou své vlastní matky, že nemusím mít vítr ani z ní jsem pochopila bohužel až po čtyřicátém roce svého věku), kašlat na "co by řekli lidi"- by asi musel posoudit někdo jiný. Já myslím, že většinově ano.