zakazovat nemá moc velký smysl, oni se k tomu všemu stejně dostanou, jsou šikovnější než my, nemáme šanci jim stačit. Navíc oni se to učí jeden od druhýho.

Taky mě to téma teď hodně oslovilo, kvůli dětem ve škole, ale i kvůli 12letýmu synovi.
Takže jsme včera hodně a hodně mluvili na toto téma. Ale využila jsem situace, nešla jsem do toho jen tak bez souvislostí. Syna začalo bavit něco s videem, já tomu vůbec ale vůbec nerozumím, chce to dát na internet, takže jsem ho odkázala na manžela, ten tomu rozumí, a já jsem si vzala na starosti prevenci. Takže jsem plynule navázala na to, co o sobě může říct (křestní jméno), co říct nesmí (všechno ostatní), co mu může chodit na jeho účet, od koho by to mohlo být, jak reagovat (oznámit), čí je to vina (nikdy jeho, vždycky toho, kdo se mu nabourává do jeho soukromí a leze tam bez pozvání) a taky proč je potřeba to oznámit, i když má pocit, že on sám by si s tím poradil (pomůžeš tím těm, kdo jsou ještě malí a nezkušení, aby ten otrava neotravoval je - tím mu stoupne sebevědomí a zapne se hrdost a vlastní důležitost, když by třeba někoho takovýho odhalil, takže si myslím, že by to teď už netajil, ale oznámil se spravedlivým rozhořčením).