Není nic smutnějšího, než představa partnerů důchodců, co se doma tak nějak kolem sebe motají a přežívají. A nemají pro sebe slova. Desítky let.
Jo, ještě horší je, zabývat se v tomto věku, co a jak rodiče. Jací jsou, jací byli. A co s tím.
"zralá na psychologa" se kdysi říkalo, obávám se, že v celkem neškodnějších situacích.
Alespoň oproti situaci těch dvou nešťastníků v příspěvku.
Na co čeká? Na zázrak?