"Pokud se jedná o něco míň zásadního, tak si umím docela představit i postoj "ze svýho pohledu jsem nic tak strašnýho neproved, a chce se po mně, abych přilez ke křížku a "uvědomil si, co jsem způsobil", a na to já fakt nejsem zvědavej"

Tak tohle je přesně ten typ "omluvy", která je úplně na nic, na tu zase nejsem zvědavá já, a myslím si, že i většina lidí.
Znamená totiž, že "provinilec" není ochoten (si) přiznat, že jeho jednání je/bylo zdrojem nějaké negativní emoce toho druhého. To je úplně jedno, že on situaci vidí jinak, pokud má ten druhý pocit, že mu bylo ublíženo - ten pocit není méně reálný, jen proto, že je čistě subjektivní.
Když se doopravdy vžiju do toho člověka, VÍM, že mu není dobře - a není mu dobře kvůli mně, i když je za tím třeba nedorozumění, pořád na tom nesu minimálně část viny. Něco jsem přehlédla, co na tom, že nevědomky, pak je na místě aspoň vysvětlit, že nebylo mým cílem ublížit - bez nějakého ALE.
Dlužno podotknout, že dost lidí něco takhle "přehlédne" často vědomě, a pak nejsou ochotni sestoupit ze svých výšin a přiznat, že jsou zdrojem trápení
Když vím, že je něco pro druhého důležité, nestane se to méně důležité tím, že to já budu přehlížet. Řešení je nasnadě - komunikace