Gesto jako projev citů jsem zažila jen v rámci namlouvání. Jinak ne. A dokud vztah fungoval, tak jsem neměla potřebu gest ani jiných důkazů lásky. Když jsem poprvé pocítila touhu, aby mi můj muž projevil gestem nějakou lásku, tak to bylo proto, že už žádná nebyla. A pro mě je nejhezčí projev lásky, když ten dotyčný je schopen vnímat moje potřeby a reagovat na ně. Pamatuje si důležité věci, které jsem řekla, a je schopen na ně reagovat i po delší době. Jeden můj ctitel si pamatuje dodnes skoro vše, co jsme spolu zažili a je schopen ještě dnes říct detaily, když jsme spolu před 20 lety byli v kině nebo v hospodě. Na škole jeden kluk kvůli mě vyšplhal po římse do třetího patra do okna kolejí, protože ho vrátná nepustila, když jsem mu řekla, že už takto za mnou jeden vlezl. Jenže jsem mu zapomněla sdělit detail, že ten vlezl jen do prvního patra, kde mu okno otevřel kamarád. Jiný kluk na sportovním kurzu pro mě připravil snídani do spacáku. Nechodili jsme spolu, jen jsem večer u piva plácala, že by to bylo fajn. Nikdy jsem netoužila, aby kvůli mě někdo udělal něco, co nechce. To jsem se jen trápila, že mě nemá rád, že spolu nemůžeme být.