Kat, já jsem málem v té situaci byla...před 10 lety, když mojí mamince zjistili rakovinu, tak taky chtěla odejít...zpětně až později jsem se pak dozvěděla, že dvakrát, když jsem jí zavolala, jsem jí přerušila úmysl to udělat, ale vždycky prý po rozhovoru se mnou pak našla ještě sílu...pak naštěstí zašla za svojí skvělou praktickou dr., která je opravdový poklad a navíc má nějaký psychoterapeutický výcvik a hrozně moc jí pomohla...přesto i pak se mamka občas zmínila, že by nejradši odešla, mimo jiné i proto, že rok před tím objevením nemoci, zemřel můj tatínek...bylo hrozně těžké poslouchat, že by šla nejraději za ním....na jednu stranu jsem jí chápala, měli se s tátou hrozně rádi, zbořil se jí svět...na druhou to byl pro mě hrozný pocit, že já a brácha jí nejsme dost, aby tu zůstala, že tu má ještě malého vnoučka (syn se narodil jen pár dní po tom, co taťka zemřel) a dvě větší vnučky...že na to prostě není sama... bylo by asi daleko těžší žít s tím, že odešla dobrovolně, že tu nechtěla s námi zůstat...než kdyby odešla přirozenou cestou...