Mně se Rapl líbí, ale proč a jak se kdo stará o děti, je mi už tak nějak jedno na celkovém pozadí toho, proč v Raplovi (a nejen v něm, poslední dobou je to všude) musí být lidé takoví ztroskotanci. Všechno porozváděné, s exekucemi, opuštěné, s rozpadlými vztahy, souložící jen tak mimochodem (ani si nepřestanou říkat příjmením, jak náhodní kolemjdoucí), ožralí... má to být skutečný obraz dnešní společnosti a filmaři to točí, aby se s tím diváci ztotožnili? A já jen žiju v knížkách Boženy Němcové a zapomněla jsem otočit kalendář do 21. století? Akorát mne to uvrhne do deprese, že jsem podle tohohle mustru ještě nic nestihla...